Překládám světy

Situace: Jste v hospodě s kamarádem/kamarádkou. K baru přistoupí osoba, která vzhledově nápadně připomíná skoro všechny kamarádovy/kamarádčiny bývalé/současné partnery/partnerky. Podobnou osobu má kamarád/kamarádka i vystřiženou z časopisu a nalepenou ve skříňce v práci/škole, všichni o něm/ní prostě ví, že tohle se mu/jí prostě líbí. Váš kamarád/kamarádka má asi vyhraněný vkus, co na tom? Když tu osobu zmerčíte a rozpoznáte všechny její charakteristické znaky, drbnete do kamaráda/kamarádky, kývnete směrem o té osobě a řeknete: "T_puju, že je to tvůj t_p!" Jaký i/y tam dosadíte?  Zkuste si t_pnout!  Správnou odpověď se dozvíte níže.

Některý čárky prostě člověku nedají spát. Dostali jste se někdy do situace, kdy je zde nějaký jazykový jev, o kterém si myslíte, že ho používáte dobře, takže nad ním vůbec nepřemýšlíte, ale jednoho dne vám přijde e-mail od člověka, kterého považujete za chytřejšího, než jste vy... A vaše víra ve znalost onoho jazykového jevu je rázem v troskách? Přesně to se mi stalo s hypotetickou čárkou u závěrečného rozloučení "S pozdravem."

Taky se vám stává, že se vám u některých slov kroutí uši? Prostě jen tak? Bez důvodu? Často se vám přihodí taková bizarní situace, kdy nějaká osoba, třeba kolemjdoucí, někdo z práce nebo školy, koho znáte od vidění a k němuž máte naprosto neutrální vztah, najednou vysloví to strašné slovo , což způsobí, že se váš vztah k tomu člověku naprosto změní? Přesněji řečeno v ten okamžik vzplanete vášnivou nenávistí k oné osobě... I když vám vlastně nic neudělala. Jenom řekla to slovo. zdroj obrázku

Spousta studentů literatury se bojí poezie. A já nejsem výjimka! Poezie se mi samozřejmě líbí, ale nejsem si jistá, jestli poznám, která báseň je jen průměrně dobrá a která je nadprůměrně dobrá. Tu špatnou naštěstí (asi?!) poznám. Pokud jde o překlady, tak sama pro sebe jsem poezii nikdy nepřekládala, pouze jako domácí úkol pro překladatelský seminář na katedře anglistiky a amerikanistiky na UPOL. To celkem činí překlad asi 5 básní.  Kupodivu jsem u jedné z nich zjistila, že mě to docela baví. Jinak v tom nemám žádné ambice. Kdybych měla, přišlo by mi to poněkud drzé a troufalé. O to víc pro mě bylo překvapení (nebo spíše šok), když se můj překlad jedné básně (tedy domácího úkolu) docela líbil prof. Jařabovi, který seminář vedl. Tomu se říká štěstí začátečníka.  Přidávám sem tedy jeden ze svých prvních (a asi i posledních) překladů poezie. Je to "The Weary Blues" od afroamerického básníka Langstona Hughse.  Tklivé blues Hlubiny tónů píseň odkrývá, první, druh...